V mém životě je několik dat, jež nezapomínám a věřím, že na ně vzpomene i historie. Dnes připomínám 1. červen 2005 — den otevření prvního babyboxu v hloubětínském GynCentru. Druhý babybox byl otevřen 3. listopadu téhož roku na Nemocnici Milosrdných bratří v Brně.
Během prvního roku existence byla do babyboxu v GynCentru vložena tři miminka. Primář GynCentra MUDr. Petr Pícha ani já a myslím, že nikdo z protagonistů projektu, nad tím nepociťujeme radost nebo nadšení. Jsme prostě rádi, že žijí.

Dovolím si připomenout, že původně bylo několik institucí zásadně proti. Králem mezi nimi bylo Ministerstvo zdravotnictví, jehož současný ministr nedávno osobně vyjádřil souhlas ministerstva se zřizováním babyboxů i na jím přímo řízeným nemocnicích. Ministerstvo práce a sociálních věcí se díky Michaele Marksové-Tominové a Aleně Andělové zařadilo mezi protagonisty jako jedno z prvních. Dokonce vydalo oficiální metodický pokyn, jak obstarávat náležitosti dětí odložených do babyboxů. Policejní prezidium zase zveřejnilo oficiální zprávu, že Policie ČR nebude pátrat po rodičích anonymně odložených dětí. Prezident Václav Klaus uznal, že babyboxy mohou být výjimečným řešením. Na počátku zlomu negativního postoje byl ovšem právní posudek Ústavu státu a práva Akademie věd podepsaný ředitelem JUDr. Jaroslavem Zachariášem, CSc., dnes současně děkanem Právnické fakulty v Plzni.
Velmi nedávno mi muž, s nímž jsem se seznámil v souvislosti s otevřením prvního babyboxu a jehož si velmi vážím nejen já, nabídl k zamyšlení jednu moudrost. Řekl: Třeba už jen sama existence babyboxů a vědomí, že je možné odložit do nich nechtěné dítě, mu zachrání život.