Problematika babyboxů

Z historie

Člověk je tvor společenský, a proto  jeho přirozenou vlastností je vzájemná sounáležitost a solidarita s ostatními členy společenství. K ní patří i starostlivost a často společná péče o potomstvo v případě, že se přirozená matka nemůže z různých důvodů o dítě starat. V hluboké minulosti tuto povinnost plnili nejbližší příbuzní, kmeny a klany, v dalším období církevní zařízení, obce a města. Již v této době se případy, kdy matka chtěla dítě beztrestně a často anonymně opustit, neohrozit však přitom jeho bezpečnost a zdraví, řešily jeho odložením na veřejném místě nebo přímo do bezpečí kláštera či jiného podobného zařízení. V antickém Římě byly děti odkládány na veřejných tržištích. Ve Francii byly již v 5. století u kostelů položeny mramorové mísy, do nichž bylo možné nechtěné dítě odložit.
florencie V italském městě Miláně byl v roce 787 založen jeden z prvních domů pro odložené děti zvaný Xenodochium. Obdobná zařízení pak začala postupně vznikat v Římě a dalších italských městech.
V následujícím století přinesla jednoduchá technika vylepšení v podobě otočných zařízení namontovaných do bran nebo do zdí domů pro nalezence, nemocnic a klášterů. Matka dítě odložila, otočením zařízení jej přemístila do objektu nalezince a ještě mohla použít zvonek, aby upozornila personál.
Technická zařízení podobná současným babyboxům se v Itálii používala již ve 12. století. Římské matky, které své novorozené děti nechtěly nebo nemohly vychovávat, se jich často zbavovaly vhozením do římské řeky Tibery. To se nelíbilo papeži Inocenci III. (vlastním jménem Lotharius Segni), který vedl katolickou církev v letech 1198-1216. Ten nařídil hned v prvním roce svého pontifikátu klášterům, aby zřídily speciální zařízení na odkládání a záchranu nechtěných novorozenců. Byla umístěna na veřejně přístupném místě, nejčastěji na bráně kláštera. V Itálii se přestala používat v polovině minulého století.
V roce 1445 zahájil ve Florencii provoz Spedale degli Innocenti (Piazza d. Santissima Annunziata 12). V prvních dvou stoletích činnosti Špitálu Neviňátek bylo možno anonymně odložit dítě do mísy v okénku nacházejícím se na čelní stěně portiku a zatahat za zvonec.
V roce 1660 bylo toto vstupní místo zrušeno a nahrazeno „modernějším“, jež se dodnes nachází na boční stěně portiku (viz obr.). Tento babybox byl užíván další tři století – do poloviny 19. století.
Okamžikem odložení se dítě dostalo do příznivých podmínek sirotčince. Důležité údaje o něm byly neprodleně zaneseny na novou stránku matriky, identita jeho rodičů nebo „doručitele“ byla drženy v tajnosti. Bližší informace může naše odborná veřejnost načerpat přímo u zdroje, tj. v Archivio degli Innocenti.
V Německu nalézáme první zmínky o fungování schránek pro odkládání dětí již ve 14. století, kdy byly zřízeny ve městech Ulm a Kolín. V roce 1709 otevřel holandský misionář takové zařízení v  sirotčinci v Hamburku. Velký počet odložených dětí, který převýšil ekonomické možnosti sirotčince, způsobil, že zařízení bylo po pěti letech v roce 1709 zrušeno. Další schránky fungovaly od roku 1764 v Kastelu a od roku 1811 v Mainzu.
Ve Francii císař Napoleon Bonaparte (1769 – 1821), přestože za jeho panování padlo na četných evropských bojištích více než milion vojáků, vydal nařízení, že každá nemocnice musí být vybavena zařízením, které umožní bezpečné odložení nechtěných dětí.
V Brazílii a Portugalsku, byly tzv. schránky pro bezmocné, nahé (roda dos expostos), využívány od roku 1783, kdy královna Marie I. vydala patent, podle kterého každé město muselo ve své nemocnici zřídit takové místo. V Brazílii tak byla zřízena první schránka pro opuštěné děti v nemocnici Santa Casa de Misericordia v São Paulo roce 1825. V roce 1949 bylo po pětiletých diskusích toto zařízení zrušeno. Film brazilského režiséra Emilia de Azavedo „ Schránka pro neviňátka“, věnovaný tomuto tématu, získal v roce 2001 hlavní cenu na filmovém festivalu v Gramadu.
Ve Velké Británii a Irsku byly otočné přihrádky pro ukládání odložených dětí poprvé na branách sirotčinců instalovány v roce 1730, dostupné prameny však ukazují, že např. v Dublinu byla tato zařízení zrušena v roce 1826. Jejich provoz byl v té době hrazen z chudinských daní.
Ve Francii byla instalována první „věž pro opuštěné“ v pařížském kostele Saint Vincent de Paul v roce 1638. Schránky pro opuštěné děti byly ve Francii legalizovány počátkem 10. století. Jejich počet velmi rychle dosáhl čísla 251 a byly umístěny převážně v nemocnicích. Protože počet dětí odložených do těchto schránek rostl velmi rychle a dosahoval několika desítek tisíc za rok, byly vzhledem k neutěšené ekonomické situace země schránky v roce 1863 uzavřeny a nahrazeny „přijímacími kancelářemi“, kde mohla matka dítě anonymně odložit a současně získat i radu, jak dál.
Odložené dětí podporoval hudební skladatel Antonio Vivaldi, který v roce 1709 v Benátkách převzal vedení pěveckého sboru složeného výhradně z nalezených dívek. Podobně se o nalezené děti zasloužil Georg Fridrich Händel, z výtěžků svých londýnských koncertů podporující Foundling Hospital, dům pro nalezence založený v Londýně v roce 1741.
V polovině 16. století založili Vlaši žijící v Praze Italskou kongregaci Nanebevzetí Panny Marie při Vlašské kapli v nynější Karlově ulici na Starém Městě, kde pečovali o chudé lidi a zejména o opuštěné děti a sirotky. V roce 1602 koupili dům v dnešní Vlašské ulici č.p. 335/III, posléze tu vznikl Vlašský (také Italský) špitál pod Jánským vrškem, který brzy začal sloužit jako nalezinec a sirotčinec a pak i jako porodnice. Až do svého zrušení v roce 1789 Josefem II. v rámci jeho reformy veřejného zdravotnictví patřil k nejvýznamnějším zařízením tohoto druhu v Čechách.
Ještě na počátku vlády císařovny Marie Terezie (1740 – 1780) byly svobodné matky, které porodily nemanželské dítě, trestány smrtí. Marie Terezie však jako žena měla pro tyto většinou chudé nešťastnice pochopení a svým výnosem vyzvala soudy, aby svobodné maminky veřejně netrestaly, ale naopak jim pomáhaly. Současně rozhodla, že svým hrdlem propadne muž, který děvčeti manželství slíbí, a když zjistí, že vztah nebyl bez následků, cukne. Vzhledem k tomu, že za vlády Marie Terezie už Vlašský špitál kapacitou nestačil, vydala císařovna v roce 1762 pokyn k vybudování zařízení, kde by mohly nalézt útulek těhotné ženy, zvláště ze sociálně slabších vrstev. Protože na realizaci neuvolnila potřebné peníze, bylo nutno hledat finanční zdroje jinde. Na základě odkazu Augusty Kinské z Vchynic a Tetova a darů dalších mecenášů především pražských šlechtičen byl Vít Reismann pověřen koupit osm domů v prostoru ohraničeném dnešní ulicí Soukenickou 23 a Klimentskou 24, v nichž byly v letech 1765 – 1766 zřízeny porodinec a nalezinec. V roce 1776 došlo ke sloučení tohoto ústavu s Vlašským špitálem a roku 1777 byl připojen i bohatý francouzský špitál sv. Ludvíka na Senovážném náměstí. V tomtéž roce se Vlašský špitál na Jánském vršku rozšířil ještě o sousední dům zvaný „U dvou zlatých lvů“ (č.p. 321/III) v dnešní Šporkově ulici č. 12 (Šporkův palác), kde byla zřízena porodnice s dvaceti postelemi a třemi porodními lůžky. Syn Marie Terezie, císař Josef II. (1741–1790), osvícený a v Čechách velmi oblíbený panovník, zrovnoprávňuje děti narozené mimo lože manželské s ostatními dětmi a přijímá řadu opatření na pomoc svobodným matkám. Josef II. za své vlády uskutečnil rozsáhlou reformu veřejného zdravotnictví, v jejímž rámci v roce 1789 zrušil Vlašský špitál, majetek zestátnil a svěřil do péče ředitelství Správy církevních zařízení. Poté v něm po krátký čas působila továrna na hedvábí a v roce 1792 kostel i budovy koupil pražský měšťan František Müller, který zde zřídil levné nájemní byty. Porodinec a nalezinec byly 17. srpna 1789 přestěhovány do nadační budovy pro duchovní č.p. 447 při kostele sv. Apolináře, kde mohly osamělé a chudé ženy anonymně porodit a dítě zde i odložit. Vlastní nalezinec byl umístěn ve třech domcích v tehdejší ulici U Karlova, dnes Apolinářské 4. V rámci  zdravotnické reformy začaly ve všeobecných nemocnicích vznikat další porodnice určené pro nemajetné rodičky. Josef II. se významně zasloužil i o vznik Pražské všeobecné nemocnice na pražském Karlově náměstí. Součástí nové nemocnice bylo i porodnické oddělení, které svým dispozičním uspořádáním umožňovalo těhotným ženám, které nechtěly, aby se veřejnost dověděla o jejich údělu, anonymní vstup a diskrétní odchod. Oddělení mělo dvoje dveře, prvními vstupovaly ženy, které se za své mateřství nemusely stydět, druhé „tajné“ dveře byly určeny pro budoucí matky, které chtějí své mateřství zatajit a nevystavovat se veřejnému odsouzení, jež je v té době čekalo. „Zadní vrátka“ tak zachránila mnoho dětí, které často končily život rukou vlastní matky, jež svůj osud neunesla.
V letech 1865–1875 z popudu hraběte Františka Thun Hohensteina vybudoval architekt Josef Hlávka na pozemcích bývalé továrny v Apolinářské ulici novou Zemskou porodnici, která byla slavnostně otevřena 26. dubna 1875. Měla 367 lůžek a ve své době se zařadila mezi nejmodernější porodnice v Evropě a slouží dodnes.

Emil Machálek



Dějiny domů čp. 1189, 1190 a 1191 mezi ulicemi Soukenická a Klimentská na Novém Městě pražském a založení nalezince s porodnicí

Přelom padesátých a šedesátých let 18. století je ve znamení velkých změn pro zdejší zástavbu. Mnoho domů bylo poničeno v důsledku pruského obležení Prahy a jsou evidovány jako pohořelé a neobyvatelné (NA, TK 147). Ve východní části bloku existuje velký realitní celek zahrnující domy U Turecké hlavy (čp. 1190, 1191), U Ledčanských (čp. 1189) v Soukenické a dům Číčovský (čp. 1212) v Klimentské ulici, které spojil majitel Pavel Briderius na přelomu 17. a 18. století a po své smrti odkázal sestře Dorotě rozené Brideriusové, provdané za assesora desetipanského úřadu Šebestiána Fabiána Rozalského (Lib test. 8, f. 396, LC 31, f. 322). Ta tento celek postupně v letech 1758 – 1761 převádí na manžele Františka a Terezii Sušické (LC 31, f. 322, LC 49, f. 217). Dva z těchto domů (U Turecké hlavy a U Ledčanských ) zatížili manželé Sušičtí vzápětí hypotékou - z důvodu jejich poškození válečnými událostmi - kterou nebyli schopni splácet.
Této nestabilní situace trojice scelených objektů (která byla velmi obdobná i u sousedních domů) využila v roce 1762 Fundační komise pro zřízení nalezince, hledající v té době v pražských městech vhodné místo pro umístění tohoto nového ústavu (NA, fond fundační komise, kart. 60, 61). Z pověření této komise tvořené převážně pražskými šlechtičnami zakoupil Vít Reismann z hlavního odkazu hraběnky Kinské v dané lokalitě postupně osm měšťanských domů za celkovou částku 5 390 zlatých. Kalkulace nákladů, opisy nabývacích listin i podrobný plán na rozmístění jednotlivých provozních částí nalezince v zakoupených domech, včetně dvou pozoruhodných stavebních plánů, se zachovaly v příslušném archivním fondu a jsou cenným historickým dokumentem. Ústav nepůsobil v dané lokalitě dlouho, v podstatě pouze necelá tři desetiletí, doklady jeho existence byly takřka zcela setřeny dalším vývojem, kdy se objektům vrátila funkce obytných měšťanských domů. Přesto je jeho vznik a působení důležitým dokladem sociální politiky rakouskouherské monarchie, jeho umístění do blízkosti již stávajícího kapacitního chudobince (působil v objektu čp. 1235 na protější straně Klimentské ulice již od roku 1732) dokladem snahy o sloučení funkcí v urbanismu města. Ve zřizovací listině nalezince, koncipované přímo na základě dekretu císařovny Marie Terezie, je uváděn jako hlavní impuls ke zřízení ústavu alarmující vysoká úmrtnost nemanželských rodiček a novorozenců z důvodu sociálního vyloučení. Padlým ženám má být poskytnuto fyzické útočiště a také možnost nápravy. Narozeným dětem je poskytována ústavní výchova, následně vstup do společnosti tak, aby „neskončily na ulici“. V dokumentu je výslovně uváděno, že se jedná o první ústav svého druhu se spádovým charakterem pro celé Čechy. Zachovaný je provozní řád ústavu s pečlivým rozepsáním denních činností chovankyň s důrazem na přísnou až klášterní kázeň a duchovní spásu pod hrozbou vyloučení. Personálně byl ústav zajišťován správcem s manželkou, porodní bábou a kaplanem. Matky, pokud byly po porodu v pořádku, odcházely desátý den z ústavu – vracely se do místa bydliště nebo služby, s náležitým poučením o vedení ctnostného života – režim ústavu nepočítal s opakovaným přijetím téže ženy (NA, Fundační komise, kart. 60, denní řád nalezince). Děti narozené v porodnici nalezince byly předány do péče kojným ve městě, kterým se vyplácel finanční příspěvek, a poskytovalo se ošacení pro dítě, po odstavení přecházely do péče pěstounů, opět placených ústavem, jehož představený také měl pravidelně péči o dítě kontrolovat. Ve věku, kdy byly děti schopny se o sebe postarat (okolo šesti až sedmi let), vracely se zpět do ústavu, kde jim byla poskytována péče zahrnující společné ubytování, stravování, vzdělávání a zaměstnání (většinou v přidružené výrobě). Dvojí funkci ústavu – jako porodnice a ubytovny pro těhotné ženy a jako nalezince pro větší děti – dokumentuje i dvojice výše uvedených stavebních plánů. Ve věku patnácti let byli chlapci odesláni do učení a děvčata do služby, na což ústav i nadále dozíral a vyplácel příspěvek na ošacení, děvčatům na věno. Nemanželské děti narozené v nalezinci měly výnosem císařského reskriptu všechna práva dětí manželských, což znamenalo např. přístup ke všem profesím (Riegger 1788, 168). Z tohoto hlediska se jedná o přímý předstupeň státem řízených a zčásti i financovaných zdravotnických a sociálních zařízení (Svobodný 1987, 113).
Financování ústavu bylo kombinací zdrojů ze státního i soukromého sektoru, hlavním zdrojem příjmů však měl být šlechtický stav ať už formou nadací nebo speciálních daní. Stavba novoměstského nalezince byla zajištěna nadací, ale jeho chod také zvláštní daní z provozování maškarních bálů a inscenací konkrétní divadelní hry. Chod blízkého chudobince s více než šesti sty chovanci byl zase financován platem z kávy, čaje a kakaa, později i výtěžkem císařské zastavárny (NA, Fundační komise, kart. 60 – Ruth 1903, 584).
Císařským reskriptem z 20. ledna 1776 byl nalezinec a porodnice sv. Máří Magdaleny v Soukenické ulici na Novém Městě připojen k Vlašskému špitálu na Malé Straně, který částečně finančně podporoval tyto novoměstské již od roku 1774 (Secký 1928, s. 49).
V rámci josefínských reforem byly reorganizovány pražské špitály a chudobince, což vedlo v důsledku k jejich rušení. Podle směrnic gubernia z roku 1784 byly přesně vymezeny kategorie ústavů (všeobecná nemocnice, blázinec, chudobinec, porodnice a nalezinec), což v praxi znamenalo přezkoumání všech chovanců a jejich převedení do nově zřízených typů ústavů, většinou již v nových objektech. Děti a rodičky příslušné k Vlašskému špitálu byly převezeny v roce 1789 do nově zřízené porodnice u sv. Apolináře (Svobodný 1987, 116). Ukončení činnosti novoměstského nalezince na základě těchto opatření je více než pravděpodobné a nepřímo doloženo i záznamy domovní roly z roku 1814. Tento pramen eviduje u čísla popisného1212 majitele Václava Žateckého s poznámkou, že objekt je ve špatném stavebním stavu a parcela se skládá původně ze dvou domů (NA, TK 147).

Zdroj a citace plánů: Adaptace domů ap. 1187, 1188, 1189 a 1190 na nalezinec“ (NA, Fundační komise, Nalezinec na Novém Městě, 1762 – 1765, kart. 61). Pohled na domy a půdorys.


Použitá literatura a prameny:
Líva, V. 1949: Berní rula 3, Pražská města, 107.
Riegger, J.von. 1788: Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen, VIII, s. 160.
Rozsívalová, E. 1976: Z historie pražských nemocnic, Historická geografie, 14-15, s. 582.
Ruth, F. 1903: Kronika královského hlavního města Prahy a obcí sousedních, II, s. 584.
Secký, R. 1928: Staropražské špitály, s. 47.
Schaller, J. 1797: Beschreibung der Hauptstadt Prag, III, s. 444.
Svobodný, P. 1987: Vlašský špitál na Malé Straně a jeho místo v péči o matku a dítě do josefínských reforem (1602–1789), Documenta Pragensia, VII, s. 131.

Národní archiv
fond Fundační komise, karton 60, 61 – Nalezinec na Novém Městě pražském, 1762–1775, založení, kapitál a správa nalezince.
Plán na přestavbu a rozšíření a přestavbu nalezince, F. Heger, nedat.
Plán na adaptaci domů mezi ulicemi Soukenická a Klimentská na nalezinec, nedat., nesign.
fond Tereziánský katastr, TK 142, 145, 147, 148

Mgr. Kateřina Samojská, Ph.D.



Nařízení a naučení pro padlé v tom všeobecně nazvaném findlhause se nacházející osoby ženské

Jedna každá má při milostivém přijmutí a vkročení do téhož domu dobře a vděčně zvážiti, že jí troje obzvláštní dobrodiní od její Císařské Královské Apoštolské Milosti se prokazuje. A to předně: poněvadž její hanebný skutek tam ukryje a zatají; za druhé: že příležitě a bez útraty, poroditi může; za třetí: že dítě dobře vychované a zaopatřené bude. Protož má jedna každá to dobrotivé mínění, a vyměřený cíl její Císařské Královské Apoštolské Milosti obzvláště k mysli přiváděti, pak bez přestání ony sice slušné, však ale nejmilostivější příčiny při založení, a vystavení toho domu se vším nejmocnějším a nejponíženějším poděkováním považovati. Ty příčiny jsou následovně trojnásobný: předně aby takové osoby na potom podobných ohavných hříchů se varovaly, neboť zkušenost to učí, kterak mnohé a velmi mnohé, aby veřejné potupě ušly, ten počatý plod buď bohužel, nebo skrze nešlechetné prostředky z vlastního života vyhánějí, anebo ty již zplozené děti, které skrze svatý křest od počátečního hříchů omyté nejsou, ukrutně mordovati obyčej mají. Druhá příčina jest, aby ty skutečně již narozené děti/: jak se velmi často stává:/ na stranu položené nebyly, které z nedostatku potřebného vychování a cvičení od maličkosti žebrotě, krádeži a kurevství zvykají. Třetí příčina jest, aby takové osoby dílem z bolesti, dílem pro nedostatek báby i s plodem nezahynuly, následovně jak na těle, tak na duši škodu neutržily. Pročež Její Císařská Královská Apoštolská Milost k lepšímu všeobecného dobrého skrz založení téhož domu tam nejmilostivěji směřovati ráčila, aby to zlé, jež přílišně se stává, odvráceno býti mohlo. Aby tedy ta nejmilostivější vůle vyplněna byla, bude jedna každá do toho domu přijatá osoba povinna následující ustanovení, a naučení co nejpilněji pozorovati.
1) I bude jedna každá při vkročení do toho domu věděti se upamatovati, že při porodu v nebezpečenství živobytí jest, a protož má nejenom ku porodu, nýbrž i také k smrti se přihotoviti; k smrti totiž skrze skroušenou zpověď, aby rozhněvaného boha ukrotila, a od něho milost dosáhla, pak posilněna byla, aby ty veliké bolesti tím lehčeji a bezpečněji vystáti mohla. Taková zpověď musí po jejím vkročení do toho domu hned v nejprvnější neděli anebo svátek přitomnému duchovnímu. Otci vykonaná býti.
2) Kdyby ale jedna, nebo druhá hned při jejím příchodu znamenala, že čas ku porodu blízký jest, taková nemá očekávati, až duchovní otec přijde, nýbrž jest povinna ihned pro něho aneb pro jiného, ku kterému důvěrnost má poslati, a jemu se zpovídati, byť by při takových okolostojičnostech velebnou svátost oltářní nepožívala.
3) Taková zpověď ale musí se ne zběžně a ledajako vykonati, nýbrž za potřeby jest, aby zkroušeně s dobrým rozmyslem, a se zpytováním svědomí, se zkroušeným srdcem a pevným předsevzetím se stala, že nikdy do předešlých hříchů a oplzlosti padnouti nechce. A protož takové osoby mají jejich svědomí bedlivě zpytovati, zdali někdy ze stydlivosti jeden, neb druhý hřích jsou nazatajily. Jak dlouhý čas v té nešlechetnosti setrvaly? Hříchy s hříchami množily? S nedokonalým předsevzetím do zpovědnice vystupovaly? A se zlým úmyslem do předešlých hříchů se navrátiti vycházely? A následovně kolikrát svatokrádežný zpověď učinily? Protož by nevyhnutelně potřebné bylogenerální zpověď vykonati.
4) Z té příčiny nebude napotom žádná z toho domu propuštěna, leč se prve skrze náležitou dokonalou zpověď k Pánu Bohu obrátí. Žádné taky se nedovolí pod tím fochem z domu vyjíti, že by se jinýmu duchovnímu zpovídati chtěla, leč by od takového kněze podepsáno vysvědčení přinesla, že se jemu skutečně zpovídala. K tomu cíli hospodář jména těch, které jejich zpověď vykonali, do jedné k tomu patřící knihy zaznamená.
5) V určitou hodinu mají všecky vstáti, totiž zimního času začínaje od všech Svatých až k svátku sv. Matěje v 7 hodin, od toho dne zase až ke všem svatým v 6 hodin. A když jsou vstaly, mají všecky, a jedna každá půl hodiny v domácí kapli ranní modlitbu vykonati. Jedna, která k tomu ustanovena jest, bude denně napřed se modliti.
6) Jednu hodinu před nočním odpočinutí musejí se podobně večerní modlitby vykonati, na již praveném místě jako dáno, totižto od všech svatých v 5 a od dne sv. Matěje v 6 hodin.
7) Každý den ráno v 9 hodin bude jedna k tomu zřízená ostatním skrze půl hodiny jednu kapitolu z Tomáše Kempenskýho umírajících kalendář, pak z té knihy, kterou duchovní otec předpíše, čísti, ostatní ale budou zatím tu jim uloženou práci vykonávati, přitom však pokojně a pozorně poslouchati.
8) Z poledne ve 2 hodiny budou Růženec a Litanii Lauretánskou se modliti. Přitom ale pozorovati se má, že v neděli a ve svátcích, když služby boží vykonávané bývají, obyčejné ranní čtení duchovních knih teprv z poledne po Růženci se státi musí, jakož také, když buďto porod, neb jiná podstatná příčina a zaneprázdnění se přihodí, má modlení a čtení k jinému času odloženo býti, nesmí ale nikdy se zanedbati. Letního času se čtení v spícím pokoji vykonávati.
9) V den nedělní a sváteční mají všecky před službami božími počestně oblečené, pokoje vyčištěné, postele ustlané, a všecko ostatní slušně spořádané býti, aby Mše Svatá náležitě obětovati se mohla. Ku kterému konci také jak brzo znamení s zvonem se dá, všecky v domácí kapli se shromáždějí, a tam se nejsvětější oběti přítomné býti, pak slovo boží poslouchati mají. Která by ale pro zemdlenost vstáti nemohla, ji jich pobožnost při oknách, jenž toho času v kapli otevřené jsou, vykonají. Při těch službách božích má mlčení ode všech pilně zachované býti, dveře v kapli otevřené zůstati, a nesmí žádný cizí tam jíti, aby v službách božích žádná roztříštěnost se nestala.
10) V čas mše svaté, jakož i jindy, dvě budou duchovní písně zpívati
11) Když některá ku porodu se chystá, nemají druhé ani bába jí nějakou nepříležitost nebo mrzutost činiti, nýbrž za šťastný porod v kapli se modliti.
12) Všecky a jedna každá, když podle církevního způsobu vedené budou, mají se přitom pobožně chovati, a k Pánu Bohu pokorně volati, aby pro ten spáchaný hřích taky časně trestaný nebyly, ale aby Bůh jim, a tomu dítěti svou svatou Milost a Požehnání udělil, pak to dítě k své větší cti a slávě zachovati ráčil.
13)Ve všem, co se kázně dotýče, a k pozorování předepsáno jest, budou všecky, a jedna každá předně domácímu hospodáři, pak domácí paní, též bábě vše volné poslušenství prokazovati, a podle jejich nařízení beze všeho odporu neb odmlouvání se chovati.
14) pročež nemá žádná bez dovolení z domu vycházeti, ani jim to bez důležité příčiny povoleno není. Před večerem ale musejí se všecky, které vyjíti od pána domu, nebo od domácí paní dovolení měli, domů se navrátiti, sice do domu puštěné, a taky tam více přijaté nebudou. Z té příčiny dům před západem slunce zavírati, a po vykonaném modlení teprve otvírati se má.
15) Nahoru do pokoje, jenž k spaní náleží, obzvláště od mužského pohlaví nemá žádný cizí choditi, nýbrž, jestliže by buďto nějaký přítel, nebo jiná potřebná osoba s nimi promluviti chtěla, má se to dole v mázhauze, neb pokoji domácího pána státi.
16) Nicméně může se povoliti, aby kmotři jednu neb druhou v komoře navštívili, však ale toliko takové, které ji křesťanskou lásku prokazují, ostatní pak navštěvované býti nemají.
17) Ani se jim trpěti nemá, aby jedna k druhé do komůrky vešla. Kdyby ale jedna neb druhá věci odcizila a ukradla, to má ihned z domu vyhnaná anebo po porodu příkře potrestaná býti.
18) Jedné každé příslušící práce se uloží, aby zahálka, která všeho zlého počátek jest, v domě žádné místo nenašla. A protož které slabé, nebo nemocné nejsou, musejí vždycky v práci se obírati, jako s praní šatů, s vymetáním, s čištěním pokojů, též s topením, a co sice od hospodáře jim se poručí. Také každodenně, obzvláště pak v neděli a ve svátek k potřebnosti nejsvětější svátosti oltářní mají zakaditi aneb zakouřiti.
19) Okna a dveře musejí se každý den otevříti, aby smrad a pára vyšla. Jedna každá bude též povinna každého dne komůrku vymésti, postel ustlati, pak oba pokoje musejí podobně den ode dne vymetené a vyčištěné býti; schody ale a mázhaus mají dvakrát v týhodni vymésti.
20) Kterým obyčejná práce uložená není, ty budou přísti, šíti, krajky a jiné potřebné věci dělati.
21) Nemá jedna druhý nic vyčítati, potupovati neb pomlouvati, a se vaditi, také nečisté nepočestné řeči mluviti, též všelikého hříchu a hněvu se varovati, aby Bůh zase hněván nebyl anebo plod života škodu netrpěl. Protož všecky věděti mají, že ti, které na jedno neb druhé napomenutí se nepolepší, neprodleně z domu vyhnané budou.
22) Ano povinné jsou mnohem více mezi sebou z křesťanské lásky sobě nápomocné býti, jedna druhé volně posloužiti, a skrze dobré příkladné živobytí k šťastnému porodu se připravovati.
23) Všecky věděti mají, že když z domu propuštěné budou, žádnému ani od křtu ani od úvodu, neb za jiné jakékoli posloužení nic platiti nesmějí, jináč ale, kdyby dluhy byly udělaly takovou ovšem platiti, aneb dříve, než z domu vyjdou, zástavu zanechati povinné jsou.
24) Které po porodu se dobře vynacházejí, nemají dlít déle, leč na nejvejš 10 dní trpěné býti. A protož bez povolení a uznání pána komisaře žádná dýl se v domě zdržovati nesmí, aby jiné toho dobrodiní a milosti užíti mohly. Které ale z domu propuštěné budou, nemají nic cizího si sebou bráti, sice zasloužilému trestu neujdou.
25) Takové propuštěné osoby mají ihned k svým přátelům, neb do předešlých služeb se navrátiti, nikoli ale do takových příležitostí, v kterých by zase pána boha těžce urazily, se navracovati. Sice by sotva zase do domu přijaté byli.
26) Takové vypuštěné osoby mají také dříve, než vyjdou, Bohu Všemohoucímu povinné poděkování učiniti, a dobře rozvážiti, jako mnoho Její Císařské Královské Apoštolské Milosti za tak veliké dobrodiní dlužné jsou, načež stále pamatovati a se s milostí boží vynasnažiti mají jejich spáchané zlé skutky skrze příkré pokání a příkladné živobytí smazati, dobré jméno u jiných získati, na žádný způsob ale ostatní jim podobné osoby ženské vyzrazovati se pokusiti, sice velice trestané budou.
27) Toto nařízení a ustanovení musí po každý, když jedna neb druhá do domu přijde, jí přečteno, neméně v každou neděli, a v ten čas, když duchovní čtení se vykonává, opakováno a obnoveno býti. Oné ale, které by všecko to pozorovati a vykonávati nechtěly, toho obzvláštního dobrodiní, jakožto nehodné, užíti nemají.

Připravila Mgr. Kateřina Samojská, Ph.D.



Současný stav schránek umožňujících odložení dítěte ve světě

Švýcarsko
Pomoc švýcarským matkám v beznadějné situaci nabízí zatím jediná schránka ve městě Einsiedeln. Projekt Babyfenster („dětských okýnek“) vznikl za podpory švýcarské nadace pro pomoc matce a dítěti „Schweizerische Hilfe für Mutter und Kind“ (ASME) a einsiedelnské oblastní nemocnice. Den jeho otevření - 9. květen 2001 - není pouze nahodilé datum, oslava Dne matek, symbolizuje zrod naděje pro matku a dítě ve Švýcarsku. Do dnešního dne bylo odloženo šest dětí:
chlapec, 5. 9. 2002
chlapec, 11. 4. 2005
dívka, 21. 8. 2005
dívka, 1. 8. 2008
dívka, 22. 1. 2010
dívka, 5. 12. 2010

Otevření Babyfenster se pozitivně projevilo na snížení počtu dětí, které zahynuly odložením nebo zabitím těsně po porodu.
Ve srovnání s léty 1996-2000, kdy ještě Babyfenster neexistoval, bylo ve Švýcarsku nalezeno šest mrtvých dětí, jedno opuštěné dítě bylo sice nalezeno živé, ale brzy po nálezu zemřelo. Kromě toho byly tři děti nalezeny živé. Z deseti odložených dětí tedy zemřelo celkem sedm. V období let 2006-2010 bylo odloženo celkem devět dětí, z toho tři do Babyfenster. Zemřeli pouze dva novorozenci.
Odložení dítěte do Babyfenster není ve Švýcarsku podle platných zákonů kvalifikováno jako opuštění dítěte, porušení rodičovské péče a rodičovské povinnosti. Babyfenster splňuje všechna švýcarská práva a požadavky.
Odložení novorozenci jsou považovány za nalezence. Opatrovnický úřad v místě, kde je Babyfenster, přebírá všechna práva a povinnosti, které jsou jinak uloženy na rodiče. Přijetí do adoptivní rodiny může být dokončeno nejdříve po uplynutí jednoho roku, pokud biologičtí rodiče o dítě neprojevují zájem.
Nejnovější průzkum prokázal nejen informovanost, ale i požadavek zřízení dalších Babyfenster. V období od 18. dubna do 2. května 2011 se reprezentativního průzkumu veřejného mínění k problematice Babyfenster ve Švýcarsku zúčastnilo 1103 respondentů. Průzkum provedla společnost Isopublic na žádost švýcarské organizace pro pomoc matce a dítěti. Výsledky byly překvapující:
Celková informovanost a znalost principu „Dětských okének“ se vyšplhala na 68%, nedostatečné vědomí respondentů bylo třiceti dvou procentní. Z průzkumu také vyplývá, že více informované byly ženy (74%), než muži (62%).
Z počtu dotazovaných považuje 87% Babyfenster za zásadní přínos do švýcarské společnosti. Z uvedených 87% respondentů považuje 50% tyto schránky jako velmi užitečné a důležité a 37% jako spíše užitečné. Jako kontrast působí tříprocentní menšina, která se vyjádřila, že Babyfenster není vůbec užitečný.
Požadavek zřízení dalších Babyfenster je veliká - 58% dotázaných považuje za účelné regionální zřízení jednoho Babyfenster v každém kantonu, 28% v každé nemocnici, pouze 10% nepovažuje další rozšiřování za potřebné a je proti nárůstu Babyfenster.
Právo na život stojí na nejvyšším místě, proč tedy Výbor OSN pro práva dítěte chce zrušit naše české, fungující babyboxy? Výbor, který vydal výzvu k zrušení babyboxů v ČR, zasedal v Ženevě - ve Švýcarsku. Když ve Švýcarsku pouhý jeden Babyfenster zachránil již šest dětí, proč by 44 českých babyboxů, které zachránily k dnešnímu dni 53 dětí, mělo být zrušeno! Na toto aktuální téma se vedou diskuze na sociálních sítích. Většina české populace je pro další rozvoj babyboxů. Na serveru novinky.cz proběhla anketa, jíž se zúčastnilo 24 254 čtenářů, a 97,1% podpořilo babyboxy. Obdobný počet na Idnes.cz. Na Facebook vznikla spontánně petice, v níž podporu babyboxům vyjádřilo více než 58 000 hlasů. Petice proti babyboxům získala 20 hlasů.

Slovensko
Malá jazyková bariéra nás dělí stejně jako podobnost slovenského projektu Hniezdo záchrany a českého babyboxu. Hlavním cílem občanského sdružení „Šanca pre nechcených“ v čele s Mgr. Annou Ghannamovou bylo od roku 2004 zřízení tří veřejně přístupných inkubátorů, kde může žena ve složité životní situaci odložit své nechtěné dítě.
V současné době je v provozu šestnáct Hniezd záchrany a k dnešnímu dni mají na kontě třicet zachráněných dětí. Seznam Hniezd záchrany: Bratislava – Kramáre, Bratislava – Petržalka, Bánská Bystrica, Čadca, Dolný Kubín, Košice, Nitra, Nové Zámky, Prešov, Rimavská Sobota, Rožňava, Ružomberok, Trenčín, Trnava, Spišská Nová Ves, Žilina.
První slovenské Hniezdo záchrany bylo otevřeno 8. prosince 2004 v Bratislavě na novorozeneckém oddělení Dětské fakultní nemocnice s poliklinikou. Poprvé se dvířka Hniezda záchrany otevřela 16. 4. 2005 v Prešově. První miminko Hviezdička získala brzy adoptivní rodinu. O čtyři dny později - 20. 4. 2005 - se dvířka otevřela znovu a v Prešově byla odložena druhá holčička.

Statistika odložených dětí v babyboxech:
dívka, 16. 4. 2005, Prešov
dívka, 20. 4. 2005, Prešov
chlapec, 3. 9. 2005, Žilina
chlapec, 21. 9. 2005, Žilina
chlapec, 13. 12. 2005, Trnava
chlapec, 13. 4. 2005, Košice
chlapec, květen 2006, Košice
chlapec, 16. 5. 2006, Košice
dívka, 22. 6. 2006, Žilina
chlapec, 28. 6. 2006, Košice
chlapec, 28. 9. 2006, Prešov
chlapec, 29. 9. 2006, Bratislava - Petržalka
chlapec, 25. 3. 2007, Trnava
chlapec, 12. 8. 2007, Bratislava- Kramáre
chlapec, 19. 8. 2008, Bratislava- Kramáre
chlapec, 22. 9. 2008, Bratislava- Kramáre
dívka, 18. 10. 2008, Bratislava - Petržalka
dvojčata, 12. 11. 2008, Prešov
dívka, 5. 10. 2009, Žilina
dívka, 15. 12. 2009, Nitra
chlapec, 25. 12. 2009, Žilina
dívka, 18. 1. 2010, Nitra
chlapec, 28. 2. 2010, Nitra
chlapec, 24. 6. 2010, Nové Zámky
chlapec, 28. 8. 2010, Dolný Kubín
dívka, 18. 12. 2010, Čadca
chlapec, 21. 1. 2011, Trnava
dívka, 27. 3. 2011, Nitra
dívka, 13. 4. 2011, Prešov
dívka, 17. 4. 2011, Bratislava - Kramáre

Překvapení se odehrálo 12. 11. 2008, když zdravotníci prešovské nemocnice otevřeli dvířka babyboxu, a spatřili dvojčátka. Pro dnes již tříletá děťátka se nakonec matka vrátila. Ze statistiky OS Šanca pra nechcené vyplývá, že ze třiceti odložených pro pět dětí se maminky vrátily, sedmnáct dětí je u adoptivních rodičů a jedna holčička je v pěstounské péči. Dvě odložené děti jsou v dětském domově, u posledních tří holčiček odložených březnu a dubnu ještě není budoucnost určena.
Program záchrany nechtěných dětí na Slovensku v čele s prezidentkou Mgr. Annou Ghannamovou, má do budoucna vizi, kterou by zajistil podmínky pro návrat dítěte k biologické matce a realizaci jejich vzájemného poklidného a šťastného života. Naplnění myšlenky mají dopomoci programy jako je například projekt Pomozte dětem a další. Slovensko se potýká s občasnou neznalostí Hniezd záchrany, proto se OS Šanca dohodlo spolu s filmovou společností MediaProEntertainment, natáčející seriál Ordinace v Růžové zahradě, aktivně podpořit Hniezda záchrany na Slovensku. Kampaň na otevření nových Hniezd záchrany je plánována na září 2011. Občanské sdružení pro se bude od září tohoto roku nazývat pouze ŠANCA.
Tak jako národ český a slovenský je často spojován, tak i české babyboxy a slovenská Hniezda záchrany vzájemně souznějí. V červnu se nás dotkl návrh OSN na zrušení babyboxů a OS Šanca pre nechcených spontánně publikovalo na svých webových stránkách postoj podporující české babyboxy.
Pro více informací navštivte www.hniezdozachrany.sk.

Rakousko
Rakousko se jako další německy mluvící země připojila do projektu „Babyklappe“ v roce 2001. Dnes již existuje patnáct záchranných schránek pro odložené děti, ve městech Bregenz, Graz, Hallein, Klagenfurt, Linz, Lienz, Ried im Innkreis, Salzburg, St. Pölten, St. Veit an der Glan, Vöcklabruck, Vídeň, Wels, Wiener-Neustadt a Wolfsberg. Babyklappe jsou v Rakousku rozloženy do oblastí Dolní Rakousko, Horní Rakousko, Korutany, Salzburg, Štýrsko, Tyrolsko a Vídeň.
Od zavedení Babyklappe v roce 2001 se počet zabitých novorozenců v Rakousku výrazně snížil. „Ve Finsku, kde není taková nabídka pro zoufalé matky, počet mrtvých zůstal stejný, a ve Švédsku, kde také není žádná nabídka, se zvýšil," zdůraznila v Salzburgu psychiatrička Claudia Klier. Rakouská nemocnice v Salzburgu eviduje 2200 porodů ročně. Dvě novorozeňata jsou průměrně odložena do Babyklappe, avšak stále se objevuje jedno novorozeně zabité. Celková statistika uvádí, že do rakouských Babyklappe je odloženo 55 dětí. I proto se snaží o stále větší rozvoj a publicitu Babyklappe na veřejnosti. Mezi jeden známý vídeňský projekt k podpoře záchranných schránek patří „Das Babynest“ (Dětské hnízdo).

Maďarsko
„Dát dítěti šanci“ je heslo maďarské společnosti, která se snažila o legalizaci schránek v Maďarsku v roce 2005. Pohled na mrtvé novorozeně pohozené na ulici nebo na skládce se naskýtal zhruba tak pětkrát do roka. První instituce, které chtěla alespoň snížit počet mrtvých dětí, započala svou působnost v roce 1996 v budapešťské nemocnici Schopf-Merei Agost, kde zřídila první schránku. V současné době jich funguje v Maďarsku osm, například ještě ve městech Miskolc a Szekszard.

Polsko
„Okno życia“ (Okno života) funguje jako česká paralela babyboxů. První Okno života bylo otevřeno v Krakově 19. března 2006. Jen v tomto babyboxu bylo k aktuálnímu datu zachráněno 14 dětí. Téměř v každém větším polském městě je takové Okno, kde mohou zoufalé matky anonymně zanechat novorozence, aniž by bylo vystaveno nebezpečí. První Okno bylo vytvořeno, aby upozornilo na problematiku opuštěných dětí na ulici nebo v popelnicích. Okna života jsou jedním z projektů polské dobročinné organizace „Caritas Polska“.
Do konce března 2011 se ve 45 Oknech podařilo zachránit 33 dětí. Ve Varšavěv bylo odloženo osm dětí, jedno v Katovicích, Rzeszowě, Elku, Czestochowě, Gliwice a Štětíně. Dva chlapci byli doneseni do Okna Piotrków a dva do Lodži. V Krakově, kde Okno života funguje nejdelší dobu, bylo zachráněno již čtrnáct dětí, a stejně jako na Slovensku byla i v Polsku do záchranné schránky odložena dvojčata.

Německo
Projekt „FindelBaby“ byl zorganizován a zahájen neziskovou organizací SterniPark na konci roku 1999. Od založení první „BabyKlappe“ 4. dubna 2000 je přízeň a podpora veřejnosti veliká. První BabyKlappe byla založena ve městě Hamburg-Altona. V současné době existuje v Německu přesně 98 babyboxů. Odložení dítěte do Babyklappe není trestné a je anonymní.
Nezisková organizace SterniPark není jediná organizace, která zajišťuje schránky pro odložené děti a pomoc pro matky. Mezi další patří například "Babykörbchen".
Ze statistiky organizace SterniPark vyplývá, že do záchranných schránek bylo odloženo celkem 221 dětí, z toho sedm dětí bylo vráceno zpět matce. Čísla se každým dnem mění. I přes existenci BabyKlappe je v Německu vysoký počet dětí odložených mimo záchranné schránky.

Přehled měst a odložených dětí:
Altötting - 2
Bad-Kreuznach - 1
Belin-Neukölln – 7
Berlin Zehlendorf - 11
Bochum - 8
Braunschweig - 1
Bremen - 2
Castrop-Rauxel - 1
Chemnitz - 12
Detmold - 1
Dortmund - 2
Dresden - 5
Duisburg-Hamborn - 7 (2 vráceny matce)
Erfurt -Nordhausen - 6
Essen - 11
Fulda - 1
Frankfurt-Galus - 4
Hagen-Mitte - 1
Hamburg-Altona - 27
Hanau - 4
Hannover - 7
Herford - 1
Hüllhorst – 4
Karlsruhe- Neureut - 12
Kassel - 2
Kehlheim - 1
Köln-Nippes - 7
Landshut - 2
Leipzig-Eutritzsch - 3
Lübeck - 12
Ludwigshafen am Rhein - 2
Magdeburg - 1
Mainz - 1
Mannheim - 5
Moers - 1
Mönchengladbach - 2
München - 1
Münster - 1
Neunkirchen - 1
Nordhorn - 1
Osnabrück - 1
Paderborn - 5
Pforzheim - 2
Potsdam - 2
Recklinghausen – 3
Regensburg - 1
Stuttgart - 16 (5 vráceno zpět matce)
Unna - 1
Worms - 6
Wuppertal - 3

Itálie
„Culla per la Vita“ (Kolébka pro život) – tímto krásným názvem zahájilo v roce 2006 Hnutí pro život v Itálii pomoc pro matky v beznadějné situaci v podobě záchranných schránek pro nechtěné děti. Letos 22. června, byla otevřena již 32. schránka, nyní je vize provozovat babybox ve všech městech. Podle ministerstva se v Itálii eviduje přibližně 300 nechtěných dětí. Hnutí pro život má za cíl podporovat a hájit právo na život a důstojnost každé lidské bytosti od početí do přirozené smrti. V Itálii byla v minulosti zřizována taková místa u klášterů a k bezpečnému odložení miminka stačilo otočit schránku dovnitř.
Ze statistiky vyplývá, že Hnutí a centrum pro život eviduje průměrně během jednoho roku 45 dětí odložených dětí. Žen, které využily pomoc centra, je 66.

Belgie
Z iniciativy sdružení „Matky pro matky“ byl založen v roce 2000 první veřejně přístupný „baby schuif“ v belgických Antverpách. Belgie má zvláštní právní přístup k těmto schránkám. Katrin Beyer ze sdružení Matky pro matky říká: „Belgická politika je jedna velká tolerance.“ Politici byli proti tomuto programu zaujati. Byly do ní odloženy tři děti - Marie, Thomas a Michaelle. Co by s těmito dětmi bylo, kdyby nefungovala záchranná schránka? Tato otázka leží v hlavách belgických politiků, a tak je velmi pravděpodobné, že brzy proběhne zpráva o uzákonění baby schuif.

Velká Británie
Opuštění dítěte do dvou let je ve Velké Británii trestné, proto zde neexistují ani žádné schránky bezpečí pro nechtěné děti. Avšak v Británii jsou velmi příznivé podmínky pro adopci. Převážná většina nechtěných dětí se předá k rychlé adopci.

Švédsko
Švédsko je země bohatá na spoustu organizací, které pomáhají dětem, matce a rodinám. (Nejznámější švédská organizace zprostředkovávající adopci je Swedish Intercountry Adoptions Autority – MIA). Ve Švédsku nebyl do dnešního dne založen žádný podobný projekt na záchranu nechtěných novorozeňat.

Francie
Další stát, který nemá v současnosti schránky, patří Francie, navzdory jejich velké historické tradici v této zemi. Pro beznadějné matky existuje jiná alternativa. Vláda už 2. září 1914 uvedla v platnost zákon o ochraně narozených dětí. Tento zákon se stal pro moderní právo vzorem. Umožňuje matce anonymní porod v nemocnici i anonymní odložení dítěte do jednoho roku. Dítě je následně předáno k adopci. V roce 2003 Evropský soud pro lidská práva tento zákon potvrdil a vydal rozsudek, že neporušuje úmluvy o lidských právech.

Holandsko
Holandské ženy nemají šanci na anonymní odložení svého nechtěného dítěte do žádné z těchto záchranných schránek. Jejich velký nizozemský propagátor Addy Stoker a jeho stoupenci by se chtěli pokusit o nelegální otevření schránky. V Holandsku mají malou podporu politiků. Proto se snaží zastánci tohoto programu vysvětlit lidem, proč je důležité mít tyto záchranné schránky. Poukazují na události, při kterých bývají nalezená mrtvá těla opuštěných dětí. Naposledy 21. července 2010 - devatenáctiletá žena skrývala své těhotenství a své dítě ihned po porodu připravila o život. Není jasné, jak dítě zemřelo, ani jestli by schránka pomohla zabránit činu, za který je žena stále ve vazbě. Podobné případy se v Holandsku stávají zhruba jednou do roka.
Podle holandského práva je anonymní opuštění dítěte trestným činem.

Asie

Malajsie
V květnu roku 2010 se otevřel první „baby hatch“ ve městě Selangor v centru Malajsie. Nevládní organizace připravila tento program po vzoru Německa, Pákistánu a Japonska. Schránku zřídila společnost OrphanCARE a doufá, že se stane alternativou pro matky, které by své děti opustily, v nejhorším případě zabily. Počty odložených dětí jsou alarmující - od roku 2005 bylo odloženo 472 dětí, z toho 214 přežilo. I proto bylo rozhodnutí zřídit baby hatch na místě. Zatím funguje pouze jediný, ale v jednání jsou další dvě schránky.
Od 29. května 2010, kdy je baby hatch v provozu, bylo do této jediné schránky odloženo 14 dětí.

Japonsko
V roce 2006 se zrodil v japonském Jikei program na vytvoření „storks cradle“ (čapí kolébka). Projekt byl realizován a první storks cradle byla otevřena 1. května 2007 v Jikei v katolické nemocnici ve městě Kumamoto. Projekt je podporován a funguje pod přísným vedením zvláštního výboru.
V roce 2008 bylo evidováno v japonské storks cradle 16 dětí, celkem se zachránilo 57 dětí. Vypovídá o tom zpráva z 18. února 2011. Číslo zachráněných dětí je poměrně malé, protože jen málo japonských párů čelí nechtěnému těhotenství. Je to díky snadné možnosti potratu. Japonsko nemá žádné právní ani morální výhrady k nechtěnému ukončení těhotenství, potratovost je tedy relativně vysoká, činí 22,2% potratů na 100 narozených dětí. Míra potratovosti rychle roste, dosahuje až k 25%.

Pákistán
Za rozšíření záchranných schránek a center pro dítě a matku vděčí asijský kontinent nadaci „Edhi Foundation“ realizované mužem jménem Adbussattár Édhí. Založil takzvané „Jhoolas“ (záchranné schránky, kolébky), jež jsou nyní rozšířené po celé zemi. Organizace má heslo Nezabíjejte své dítě a Nechte dítě žít v kolébce. Záchranná akce započala už roku 1952 a zachránila více než 16 700 dětí. Dnes má Pákistán v průměru 450 odložených dětí ročně, z toho zhruba jedna třetina je nalezena ve schránkách. Mnoho zachráněných dětí přijímají pákistánské rodiny, které nemohou mít děti, zbylé děti jsou vychovávány v síti nadace Edhi v sedmnácti dětských domovech.

Afrika

Jihoafrická republika – Johannesburg
„Baby hatch“ či „Baby bin“ byl poprvé otevřen v roce 1999 jako reakce na velké množství mrtvých dětí, nalezených v této oblasti. K dnešnímu dni přijaly více než 960 dětí – 10% úmrtí po vložení do schránky. Ani záchranné schránky nezabrání tomu, že jedno dítě je opuštěné v Johannesburgu každý den a dvě děti v Soweto – městě jižně od Johannesburgu. Když baby hatch začínal, byly ve schránce nalezeny v průměru čtyři děti za měsíc, nyní ale bylo v jednom měsíci odloženo šestnáct dětí (zpráva BBC z 16. března 2011).
Největší nevládní organizace (CWSA) – péče o dítě JAR uvádí, že je v zemi více než 2000 opuštěných dětí a zaznamenala 30% nárůst za poslední tři roky.
Další tři „Baby Bin“ nalezneme v Keni, Malawi a v Namibii.

Kanada
V kanadském Vancouveru zahájila svoji činnost první schránka 3. května roku 2010 v nemocnici Sv. Pavla v Burrard Street. Pojmenovali ji „angel´s cradle“ (andělská kolébka). Byla zřízena za pomoci Dr. Geoffreyho Cundiffa, vedoucího oddělení gynekologie a porodnictví, který se rozhodl vzhledem k velkému počtu mrtvých dětí, nalezených ve Vancouveru v posledních letech. K podpoře se připojilo i kanadské ministerstvo pro děti a rozvoj rodiny. Poprvé se otevřela dvířka angel´s cradle 21. 9. 2010 a bylo do ní vloženo dva dny staré miminko. Za rok svého fungování má andělská kolébka na svém kontě desítku dětí.
Další schránku plánují v katolické nemocnici v kanadské provincii Alberta.

Spojené státy americké
V USA existuje podobný program na záchranu odložených dětí pod názvem „baby-safe-haven laws“, ale dosud nikoli ve všech státech. Prvním propagátorem tohoto programu se stal v roce 1999 Texas. Anonymně se vzdát dítěte mladšího než 72 hodin mohou texaské matky od 1. 9. 1999 na místech známých jako „bezpečná útočiště“ (požární stanice, nemocnice, úřady sociální péče, policejní stanice). Bezpečná útočiště sklízejí úspěch, bohužel jsou děti i nadále odkládány i mimo ně. Ženy často nevědí, jakou mají možnost. Proto úřady považují za důležité, aby „baby-safe-haven“ byly široce propagovány.
Tento zákon má v každém americkém státu jinou podobu. K projektu baby-safe-haven se připojilo 37 států a další o přijetí tohoto zákona jednají. Například v Kalifornii byl tento zákon novelizován v listopadu 2008.

Statistika dokládá, že se díky tomuto zákonu během posledních deseti let podařilo zachránit již přes 1000 dětí.

Podle zahraničních materiálů napsala Pavlína Jíchová.
Podklady o švýcarském Babyfenster doplnil Emil Machálek.



K otázce identity u odložených dětí

Odpůrci odložení dětí do bezpečného prostředí - babyboxů často uvádějí, že je ohrožena identita dítěte. Tento výrok se automaticky cituje bez hlubšího pochopení, co v podstatě lidská identita znamená a jak se vytváří.
Nejvýznamnějším teoretikem v oblasti vývoje identity - sebeuvědomění, jáství, je psycholog Erik Erikson. Podle něj se identita člověka vytváří v osmi etapách od narození až k smrti.
Každé období přináší další krok ve formování identity, v posledním stadiu se člověk vyrovnává s průběhem svého života a smrtí.
Složky identity jsou mnohotvárné, procházejí dynamickým vývojem a přehodnocováním po celou dobu lidské existence. Na identitě se podílí výchova, kulturní vlivy, zážitky, traumata i fyzický stav. Ztotožnění se s určitou identitou přinášejí různé sociální role - jiná je identita dívky - studentky a jiná je identita téže dívky v období, kdy se stává manželkou a matkou. Změnami identity prochází jedinec v souvislosti s významnými událostmi – identita Wimbledonské vítězky je jiná, než jakou sportovkyně prožívala před zápasem. Muž, který ztratil končetinu následkem autohavárie, má jiné sebeuvědomění, než jaké měl před úrazem. Hovoří se o kulturní identitě, sociální identitě.
Základní formování prvků identity probíhá v útlém dětství, k důležitým změnám dochází však i v pozdějších letech. Vytváření identity dítěte je jedním z nejobtížnějších momentů výchovy. K přirozenému vývoji identity patří krizová období. Nejvýznačnější krizové změny identity se projevují v dospívání. Dospívající hledá identifikační osoby, klade si typické otázky: „Kdo jsem, kam kráčím a proč?“ V ideálním případě se chlapec identifikuje se svým otcem a dívka s matkou. V témže období rodiče však sami mohou procházet krizí - vyrovnávají se s tím, že dítě již na nich není zcela závislé a oni kráčejí vstříc identitě lidí středního věku. Pokud dospívající nenacházejí vhodné identifikační vzory v rodině, hledají je jinde, identifikují se například s postavami svých učitelů, sportovních trenérů a známých zpěváků.
Poruchy identity se objevují v souvislosti s narušením rodinných vztahů, jsou důsledkem nechápající nebo bezcitné výchovy. Nenávist k menšinám, konfliktní rozvodové situace, existenční nejistota - to vše se podílí nepříznivě na duševní stabilitě jedince a jeho pocitu jistoty se sebou samým.
Výchova směřující k pevné identitě je náročným úkolem v každé rodině. Adoptivní rodiče mají situaci složitější, zejména pokud je dítě jiné etnické příslušnosti nebo do rodiny přichází ve starším věku. Náhradní rodiče si mají důvěřovat, poskytovat lásku a péči a nemít obavu sdělit dítěti informaci o jeho osvojení. Zamlčení těchto okolností je největší chybou výchovy v náhradní péči a vede k pozdějším krizím. Náhradní rodiče nemají hovořit o biologických rodičích dítěte v negativním smyslu, mají zdůrazňovat radost ze zážitku osvojení a vést dítě k tomu, že identita osvojeného jedince není horší, je pouze jiná, než běžná.
U dětí přicházejících z babyboxů lze například říci, že rodiče se snažili udělat pro dítě to nejlepší, co ve velmi zoufalé situaci mohli - předali ho do bezpečného prostředí s možností brzkého umístění v rodině. Identita dětí v náhradní rodinné péči se vyvíjí v souladu s citově bohatým životem rodiny, ve které dítě vyrůstá. Profesor Matějček v Desateru pro náhradní rodiče například napsal: „Psychologické rodičovství je povýšeno nad pouhé biologické zplození dítěte.“
Znalost biologických rodičů je pouze malou částí celkového prožívání vlastní osobnosti a není základním kamenem utváření identity. Nedostatek informací o biologických rodičích tento mnohotvárný tok prožitků nemůže zmařit.
Identita není něco, s čím se rodíme. Vytváříme si ji pracně v průběhu života - paní redaktorka ani pan doktor nezískali svoji identitu pouze po biologických rodičích, ale museli si ji zasloužit -svými činy, vzděláním, úspěchy v práci. Pozitivní sebeuvědomění - identitu - podporují dobré citové vazby, přátelé a hledání smyslu bytí, pracujeme na ní celý život.

MUDr. Dana Janotová CSc.



Noticka k závěru Výboru OSN pro práva dítěte týkajícího se výzvy k ukončení programu „Babybox“

Úvodem mi dovolte krátkou reminiscenci. Ještě před ustavením prvního babyboxu v ČR autorka na pravidelně pořádaném semináři DCI k plnění Úmluvy o právech dítěte na půdě Parlamentu ČR kritizovala nedostatečné naplňování Úmluvy i v článku 6 týkajícího se práva na život. Uvedla, že v ČR dokonce neexistují ani babyboxy, se kterými je v sousedních zemích dobrá zkušenost. Ochránci práv dětí tuto skutečnost pozitivně akceptovali. Netrvalo dlouho a první babybox byl instalován ve zdravotnickém zařízení v Praze Hloubětíně.
Ve společnosti došlo k polarizaci názorů, obdobně jako tomu je v ostatních evropských zemích. Ve všech zemích, kde existuje obdoba programu našeho babyboxu - zejména ve Francii a Německu - stále probíhá silně polarizovaná debata odpůrců a příznivců. Dlužno dodat, že obě strany mají zhruba stejný počet zastánců a proto není možné přijmout a přistoupit na jakýkoli návrh jedné nebo druhé strany. Právě skutečnost, že program „Babybox“, existuje v dalších evropských zemích, kterým nebyla tlumočena stejná výzva - pokud jsou tyto informace validní - je znepokojivou informací pro ochránce práv dětí v jedné z evropských zemí. Ochránci práv podporují Evropu přátelskou vůči všem dětem a nerovný přístup k ochraně práv dětí v různých státech je vnímán negativně.
Mezi odpůrci babyboxů jsou často lékaři, kteří poukazují zejména na technickou nedokonalost a možnost zneužití babyboxu. Jde o legitimní námitku, která by měla být vyjasněna. Babyboxy mají i mezi odborníky své příznivce, ale pozitivně jsou vnímány především veřejností. To lze vysvětlit skutečností, že veřejnost vnímá „nabídku“ služeb ze strany státu a ví, že pro některé maminky a situace je zcela nedostatečná a nedostupná. Současná forma utajovaných porodů je nedostatečná a realita často nedůstojná, veřejnost o ní není ani dostatečně informovaná a nemluvě o absenci alternativních služeb pro nastávající maminky v situaci akutní nouze. A právě tuto skutečnost zvýraznil Výbor OSN pro práva dítěte ve svém doporučení, kde vyzývá stát, aby řešil příčiny vedoucí k opouštění novorozenců včetně podpory a pomoci pro neplánovaná a nechtěná těhotenství. To by měla být naše zásadní priorita.
Skutečnost, že do českých babyboxů bylo odloženo více než 50 dětí je jednoznačným indikátorem deficitu alternativních služeb a bohužel je pozitivním vysvědčením pro jejich zřizovatele.
Jedním z důvodů výzvy k ukončení babyboxů je námitka, že jsou v rozporu se článkem 7 Úmluvy o právech dítěte a uvádí se, že dítěti nezaručují jeho identitu.
Jako ochránkyně práv dětí vnímám Úmluvu jako principielní dokument a proto si dovolím připomenout i další články Úmluvy, které se úzce dotýkají odložení dítěte do babyboxu.
Článek 2 ve druhém odstavci praví, že: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, učiní všechna potřebná opatření k tomu, aby dítě bylo chráněno před všemi formami diskriminace nebo trestání, které vyplývají z postavení, činnosti, vyjádřených názorů nebo přesvědčení jeho rodičů, zákonných zástupců anebo členů rodiny.“ a lze tomu rozumět tak, že je třeba chránit dítě před diskriminací, kterou by mohl představovat např. nerovný přístup dítěte ke zdravotní péči, materiálnímu vybavení, školskému systému apod., daný nepříznivou situací rodičů a který by de facto mohl znamenat nenaplnění genetického potenciálu dítěte a omezení jeho vývoje – tedy porušení práv dítěte.
Známý článek 3 v prvním odstavci konstatuje, že „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“ a lze vyslovit hypotézu, že rodič – ve většině případů matka – sama zvažuje alternativu toho nejlepšího pro své dítě. V této souvislosti si dovolím podotknout, že i pro matku je odložení dítěte velkým stresem a celoživotně ji poznamená.
Uvádí se, že program Babybox je veden snahou přispět k naplnění článku 6 Úmluvy a ač statistiky vypovídají, že nedochází k poklesu úmyslné příčiny úmrtí, a tím argumentují proti smyslu a poslání babyboxů, nelze pouze z jedné číselné řady činit závěry, obzvláště, jedná-li se o životy novorozenců. K tomu chybí vývojová řada demografických dat v kontextu společenských změn. Pro úplnost citace článku 6: „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy , uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte.“
Diskutovaný článek 7, který byl údajně označený za porušení Úmluvy tím, že děti odložené do babyboxu postrádají svoji identitu. Plný text článku zní: „1. Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů v této oblasti se zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo bez státní příslušnosti.“
Můžeme konstatovat, že dítě odložené do babyboxu, je okamžitě registrované, dostane jméno, českou státní příslušnost a pokud je to možné (dopis rodičů) bude znát své rodiče. Jejich péče mu bude z jejich rozhodnutí odepřena a stát zajistí náhradní rodinnou péči.
Identita dítěte není soubor informací uvedených v matrice, ač pro úřední potřeby tomu tak je. A zde není pochyb, že je povinnost splněná, ač méně obvyklou cestou. Co odpůrci babyboxů mají na mysli, je pravděpodobně psychologický výklad pojmu identita dítěte.
Tedy jen krátce se u ní pozastavíme. Osobní identita dítěte se utváří celé dětství v návaznosti na interakci s okolím a jsou to právě blízcí lidé, kteří identitu dítěte pomáhají spoluvytvářet; nicméně ani v dospívání není vývoj identity ukončený, její vývoj a rozvoj pokračuje de facto až do smrti a hovoříme o sociální identitě, protože v dospělosti jsou to sociální role, které se nejvýznamněji podílejí na utváření identity.
Základy identity se utvářejí v již neútlejším věku, řada vědců dokazuje na různých způsobech chování dětí, že dokonce ležící novorozenci v postýlce si už uvědomují svoji „image“, což jsou kořeny sebevědomování a poznávání sebe samého. Předškolákova identita vychází převážně z jeho vnější charakteristiky, např. „jsem největší ve školce“ apod. Později začínají vstupovat do utváření i vnitřní prožitky, v pubertě je to období filosofování a hledání smyslu života. Významná role je vždy na rodičích (biologických či psychologických). Ti, na základě bezpodmínečné akceptace osobnosti dítěte, mu pomáhají spoluvytvářet obraz jeho samého. Záleží tedy na rodičích jakou identitu pomohou dítěti stvořit a je pravda, že pro náhradní rodiče je situace mnohem složitější.
Odborníci proto dlouhodobě upozorňují, že je u nás nedostatek poradenského servisu nejen pro náhradní rodiče, ale i pro děti svěřených do náhradní rodinné péče. Je to právě otázka týkající se biologických rodičů, způsobu, jak se dítě dostalo k náhradním rodičům, krize osobní identity a problémy s ní, které jsou náročné pro zvládnutí ze strany rodičů. Vždy platí, že čím dříve a otevřeněji budou informace sdělené, tím lépe se s nimi mladší dítě sžije a zakomponuje pozitivně do své identity. Lze hledat i analogii v pohádkách, např. o plaváčkovi apod. a dítěti ukázat pozitivní souvislosti s jeho méně obvyklým startem do života.
Znalost biologických rodičů je tedy jen jednou z mnoha částí mozaiky osobní identity a sebeprožívání. Z toho konec konců vychází i princip náhradní rodinné péče. Byl to nestor dětské psychologie, prof. Matějček, kdo opakovaně řekl: „Psychologické rodičovství je povýšeno nad pouhé zplození dítěte“ a tento princip je uplatněný i pro novorozence odkládané do babyboxů. Problémy s identitou nebývají jen doménou opuštěných dětí, které otázky typu kdo jsem, kdo jsou mí biologičtí rodiče, jaký jsem a jaký budu, občas dovedou řádně potrápit.
Obávám se, že utváření identity dětí svěřených do náhradní rodinné péče nemůže být samo o sobě důvodem pro výtku k porušení Úmluvy, ale že se spíše jedná o vlastní dikci článku 7 Úmluvy, tedy o jméno a státní občanství.
Závěrem lze shrnout, že výtky Výboru OSN mají své racionální zdůvodnění, ale vycházejí zřejmě z nedostatečných a úplných informací. Domnívám se, že z pohledu Úmluvy lze najít, a Výbor OSN některá konkrétní našel, jistá nekoncepční řešení, deficitní nabídku služeb a selhávající ochranu práv dětí, které by měly být prioritně řešené. Lze předpokládat, že rychlá náprava absence, deficitu a nedůstojného zajištění některých služeb pro těhotné ženy a matky s novorozencem v obtížné životní situaci sama sníží poptávku po službě babyboxu. Prázdný babybox bude dobrou vizitkou pro stát.
Jako ochránkyně práv dětí ctím autoritu Výboru OSN pro práva dítěte, ale domnívám se, že se jedná o nedorozumění ve výkladu doporučení a předpokládám, že Výbor pro práva dítěte připraví k závěrům své stanovisko. Osobně se domnívám, že existují některé krizové body v programu Babybox, které by měly být eliminované. Jejich řešení je věcí další odborné diskuze.

MUDr. Eva Vaníčková,CSc.
V Praze 27.7. 2011 3. LF UK