Přednosta ústavu etiky a humanitních studií M. Vácha o babyboxech

10.12.2018

Kdo by zachránil jednu duši, jako by zachránil celý svět
Znovu a znovu to vidíme. Dějiny píší jednotlivci. Důležité věci jdou vždycky zdola, díky nadšení osobností, díky těm, kteří pochopili, že určité dobré projekty, nebudou-li udělány námi, nebudou udělány vůbec. Těch sto sedmdesát devět dětí z babyboxů už tvoří pomyslných šest velkých tříd, snad jednu venkovskou základní školu. Ale mělo by to smysl, i kdyby to bylo jen jedno dítě.
Všichni chceme žít ve světě, kde biologičtí rodiče jsou zároveň rodiči sociální. Žel, namnoze jsme lásku oddělili od sexu, sex od plození dětí a plození dětí od výchovy dětí. Jakkoli bychom si přáli, aby se všechny tyto prvky spojily zpět do jedné architektury, musíme brát realitu jaká je. Etika nikdy nebyla černobílou šachovnicí použitelnou v neproblematickém světě jasně definovatelného dobra a jasně definovatelného zla, v pravoúhle narýsovaném světě. Naopak, pracovala vždy s lidskou nejednoznačností, kdy motivem našich jednání bývá vždy koktejl pohnutek, mix impulsů zlých i dobrých. Zpravidla neznáme a zároveň nikdy nechceme soudit motivaci rodičů, neboť neznáme jejich příběhy, důležitý je život, který zde je, a který přece jen nějak dostal šanci. Dítě totiž přistává na Zemi snad trochu jako astronaut z neznámého konce vesmíru, nemůže za okolnosti svého narození, ani za zemi, o které se nemohlo předběžně rozhodnout, za společnost, do které bylo vrženo, a ani za rodiče, které si nevybralo. Je zde.
Těch sto sedmdesát devět dětí dostalo šanci. Dostalo ji velkým podílem díky Ludvíku Hessovi, jehož úsilím se zdařilo realizovat první, velmi důležitý krok v jejich životě. Na nás ostatních je, abychom provedli další kroky, aby ti, kterých se to týká, byli jejich laskavými opatrovníky či moudrými učiteli, a my všichni abychom vytvořili tak příznivou atmosféru ve společnosti, ve které by tyto děti mohly svou šanci využít. Nejedná se o malé věci. Vždyť kdo by zachránil byť i jen jednu duši, jako by zachránil celý svět.
Marek Vácha